Úvod
Myslivost
Psí kamarád
Na toulkách
Objektivem
Ptáci-druhy
Savci-druhy
Encyklopedie
Lovečtí psi
Moderní zbraně
Historické zbraně
Památky
Kuchařka
Abeceda
Zvyky a pověry
Příroda ve verších
Vaše příspěvky
Odkazy
 
zpět

Zásady lovu a chovu bažantí zvěře
Josef Humhal (ze seminární práce, rok 2006)

Historie

      Čeleď ptáků bažantovitých je příslušnicí asijské avifauny, jejíž jedna geografická forma, Phasianus colchicus colchicus, má své původní sídliště západně od Uralu, v oblasti kavkazsko-černomořské. Tato odrůda pak je to, jež asi přičiněním lidským se dostala dále na evropský západ a během téměř tří tisíciletí se včlenila skoro dokonale do životního prostředí evropské zvířeny.
      Zásluha o první krok k vítěznému pochodu našeho „drnošlapa“ na západ připisuje se bájným výpravám Argonautů pod vedením Jasonovým, kteří prý přinesli do Řecka i bažanty. Jistě netušili, že obohatili tak západ o klenot trvalejší ceny a radostnějšího i přístupnějšího významu, než bylo pověstné zlaté rouno.
      Ze spisů Aristotelových , v nichž je bažant i jeho život podrobně popisován, vysvítá, že ve IV. Stol. Před Kristem byl bažant v Řecku již obecně znám, a leží nasnadě, že se dostal z Řecka do Itálie. Tam byl pak za vlády římských césarů pravděpodobně již velmi hojný, neboť zhýřilý Heliogabalus měl prý nápad krmiti lvy ve svém zvěřinci bažantí zvěřinou. Zdá se, že vlnobitím pozdějších dějin a nebo spíše cestami římských výbojů byli bažanti převezeni do Británie, neboť jsou zprávy, že již v roce 924 byli pěstováni v Anglii. Ve Francii se chov bažantů rozmohl teprve počátkem XV. Věku.
      Před tím byl bažant ve Francii asi ptákem velmi vzácným, nebo%t nelze si jinak vysvětliti tehdejší jeho uctívání. Podle Dr. A. Bergera “Die Jagd aller Volker“ bývalo ve středověku ve Francii zvykem uzavírati důležité i státní záležitosti doložkou „při bažantu“; hr. Filip Burgundský přísahal „při svaté panně, dámách a bažantu“, že podnikne křižácké tažení proti Turkům. Ve spisech slavného přírodopisce Buffona v XVIII. Věku je bažant však již uváděn jako obyvatel celé Evropy.
      Zato v českých zemích je bažant znám již od XI. Století a jeho chov se odtud rozšířil do sousedních zemí německých. První listina o výskytu bažantů v Bavorsku se datuje z 26. února 1330.
      Známý jesuita Bohuslav Balbín (1621-1688) píše (J. E. Chadt, Dějiny lovu a lovectví) o hojnosti bažantů v Čechách a o tom, že byli dodáváni do Vídně na dvůr císařský; kromě toho uvádí celou řadu bažantnic v Čechách. Roku 1845 bylo jen v Čechách 188 bažantnic spravovaných zvláštními bažantníky. Na Moravě se pěstovali bažanti asi o něco později, ale i tu uvádí Chadt zprávu, že olomoucký biskup Stanislav Pavlovský (1579-1598) vyprosil si od zemřelého hejtmana Bohumíra ze Žerotína na Židlochovicích párek živých bažantů. Dále se dočítáme u Chadta, že první z českých bažantnic byla Karlem IV. Založena u Královského Dvora, jež se zachovala do XIX. Století. Roku 1565 zřízena bažantnice v Třeboni, roku 1579 u Roudnice a i Mšecká patří k nejstarším.
      Věhlas a tradice českých bažantů a bažantnictví byl jistě značný a nasvědčuje tomu i okolnost, že náš Colchicus slove německy „der bohmische Jagdfasan“, a francouzsky “Fasain de Boheme“ pročež jej právem nazývati českým bažantem. Ba vyvinuly se u nás dokonce místní odrůdy, bažant dobřenský, lnářský aj.
      Sluší jen litovati, že náš statný, osvědčený český bažant je už v čistém plemeni vzácností a stálo by za námahu, aby jeho zbytky byly selektivním pěstěním znovu oživeny. Bylo by to záslužným činem národohospodářským.
      O mnohem později, dík rozvoji mořeplavby, slaví svůj vstup na evropskou pevninu čínský bažant obojkový (Phas. Colch. torquatus). F. Lopez prý jej přivezl již roku 1518 na ostrov Sv. Heleny, německý přírodopisec J. Gmelin jej v r. 1788 označuje jako obyčejnou odrůdu bažantí a Dr. J. M. Bechstein (Die Jagdwissenschaft) již uvádí Torquata r. 1820 jako obecně známého. Zavezen byl poprvé do Anglie a také na Novém Zélandě se velmi rozšířil. (Týž autor již zná také bažanta zlatého a stříbrného.)
      Japonský bažant pestrý (Phas. Versicolor) byl poprvé přivezen r. 1840 do Amsterodamu, později do Anglie, kde se ho rychle zmocnili chovatelé dychtiví střeleckého sportu.
      Prvý bažant královský, a to Syrmaticus reevesii, kohout, byl přivezen do Londýna, první slepice o něco později roku 1838. Chovný pokus s tímto starým párkem ztroskotal. Teprve r. 1866 podařilo se z nově přivezených ptáků v pařížské Jardin d´acclimation vypěstovati potomstvo a od té doby se bažant královský šíří dále a i u nás vzmáhá utěšeně.
      Chov bažantů byl až do konce XIII. Věku obestřen žárlivým tajnůstkářstvím a mnohými kouzly i pověrami bažantníků. Nejdéle se z toho zachovalo nakuřování bažantů mladých i starých ve víře, že připoutají se tím a nebo přilákají k bažantnici. Složení ingrediencí při tom v dýmovém ohni spalovaných bylo přísně střeženým ba i do hrobu s sebou braným tajemstvím mnohých bažantníků.
      Přihlédneme-li dnes blíže k této věci a uvědomíme-li si, že u bažantů není vyvinutého čichu, pozůstává zakládání kouře asi v povzbuzení zvědavosti roztoulaných bažantů. Vždyť i dnes ještě někteří staří myslivci doporučují např. k přivábení sluk při večerním čekání rozdělání ohně, za klidné pohody do výšky dýmajícího.
      Starodávné bažantnictví má kromě slávy a tradice nespornou zásluhu, že dovedlo včas ustoupiti pokroku přírodních věd a mnohé zásady a zkušenosti odkázati novým směrům naší doby. Základy moderního, utěšeně se rozvíjejícího chovu bažantů, spočívají na výzkumu biologickém a na poznání, že lze chov přizpůsobiti poměrům doby a včleniti bažanty mezi zvěř důležitosti národohospodářské, nejen pro hodnotu zvěřiny a pro sportovní požitek, ale také pro příznivé vlastnosti, které se vyjadřují jejich životním poměrem vůči drobné, naše polní a lesní kultury a plodiny ohrožující zvířeně. Uvědomělí rolník i lesník dnes ví, že povinný desátek, který ke své výživě si bažant sám vybírá není škodou, nýbrž zaslouženým deputátem za prokázaný užitek.
Chov bažantů

      Bažant je kurem rovin a kulturních stepí. Libuje si proto v úrodných a lužních krajích, kde má vhodné prostředí, výživu a kryt. Tyto základní podmínky musíme splnit, chceme-li mít v chovu bažantů úspěch. Oprávněně se tvrdí, že je snadnější bažanty vysadit, než je udržet, to znamená že nepostačí jen ochrana jako u koroptví, nýbrž je třeba věnovat zvláštní péči hájení, klidu a výživě.
      Podle prostředí a účelu, který hodláme při chovu sledovat, známe:
1.     chov divoký neboli přirozený
2.     chov polodivoký, usměrněný nebo smíšený
3.     chov umělý, krotký nebo voliérový

      Jednotlivé způsoby chovu bažantů mají své přednosti i nedostatky

      Chov divoký (přirozený)
      Tento chov spočívá v tom, že bažanty vysadíme do honbiště a staráme se o jejich pečlivou celoroční ochranu, hájení, klid a výživu. Podmínkou tohoto způsobu je rozsáhlejší honitba, její příznivé složení, zejména však dobré povětrnostní podmínky; je tedy jeho úspěch kolísavý a nejistý. Hlavním znakem tohoto způsobu je přirozená výchova bez zvláštního přispění člověka.
      Výhody divokého neboli přirozeného chovu bažantů:
a)     je to způsob nejpřirozenější
b)     není se třeba obávat zvláštní nákazy bažantů
c)     odpadá starost o zvláštní výchovu
d)     je nízká mortalita
e)     zdravotní stav je lepší
      Nevýhody divokého chovu:
a)     Je třeba udržovat větší zimní kmenový stav bažantů
b)     Vyžaduje větší náklad na krmení a pečlivou ochranu
c)     Vyžaduje výhodné prostředí bažantnice a rozsáhlejší okolí
d)     Žádá příznivé počasí v době líhnutí
e)     Je při něm velké nebezpečí vysekání hnízd v pícninách
      Chov polodivoký (usměrněný, smíšený)
      Při tomto chovu bažanty sice chováme volně v přírodě jako při chovu divokém, ale v době hnízdění jim odebíráme vejce z hnízd z neúplných násad, čímž donutíme slepice k zvýšené nosnosti nebo i ke druhé snášce, takže dosáhneme skoro dvojnásobné produkce vajec. Tento způsob má také své přednosti i vady.
      Výhody:
a)     je možno dosáhnout až dvojnásobné produkce a přírůstku
b)     uspoří se náklady k vydržování vyššího zimního stavu
c)     mortalita je dosti nízká
      Nevýhody:
a)     vyžaduje v době hnízdění stálé péče o sběr vajíček
b)     vyžaduje opatření dobrých kvočen nebo líhní
c)     vyžaduje zapracovanost personálu, zejména techniky líhňařství a výchovy Polodivoký chov je pro naše poměry nejvhodnější a lze jej doporučit.
      Chov umělý (krotký, voliérový)
      Je založen na maximální produkci vajíček a hodí se pro soustředěný chov při význačných bažantnicích, kde jde o hromadnou výchovu, nebo pro speciální bažantí nebo obchodní farmy. Zřizuje se obvykle na malém prostoru poblíž vedoucího bažantníka. V postatě jde o chov s krotkými, doma vychovanými bažantími slípkami (jinak by tolik vajíček nesnesly), které jsou trvale nebo dočasně uzavřeny ve zvláštních voliérách. Venku v přírodě snese bažantí slepice 12-18 vajíček, kdežto ve voliéře snese krotká bažantí slepice 35-55 vajíček. Tímto způsobem chovu se dosáhne zvýšení produkce vajíček o 200-300%. Bažantí slepice určené pro krotký chov musí být úplně zdravé a plodné, tedy nejvýše jednoleté. Ve voliérách jsou účelně krmeny a ošetřovány a snesená vajíčka jsou denně odebírána. Voliéry pro krotký chov jsou obdélníkového tvaru, asi 6 m dlouhé, 2-3 m široké a 1,7 m vysoké; jsou opatřeny hustým drátěným pletivem o světlosti ok 2x2 cm. Severní strana voliéry je obedněna, aby chránila bažanty před studenými větry. Strop tvoří drátěná nebo volně zavěšená síť. V každé voliéře se počítá s jedním kmenem, s 1 kohoutem a 6 slípkami. Voliéry je nejlépe zřizovat v uzavřených zahradách nebo na ohrazených loukách. Prostředí má být suché, se svahem k jihu nebo k jihozápadu. Před vypuštěním bažantů do voliér se místo řádně připraví tak, že se půda zkope a oseje vhodnou travní směsí. Do prostoru každé voliéry se zasadí několik silných balíkových sazenic nejlépe smrkových, a do rohu se upevní několik smrkových větví nebo vršků jako úkryt bažantů, popřípadě pro klidnější snášení vajíček. Uprostřed voliéry ve výši asi 50 cm nad zemí se upevní tyč pro hřadování. Kde je více voliér vedle sebe, obední se příčky mezi dvorci do výše asi 60 cm, aby kohouti na sebe neviděli. Pro větší klid se doporučuje obložit stěny voliér do výše 1-2 m rákosovou rohoží. Ve voliérách se musí zachovávat vzorná čistota, klid a dodržovat všechna hygienická opatření. Jsou-li voliéry stabilní-nepřenosné, je nutno každý rok vrchní vrstvu půdy odstranit, spodní vrstvu překopat, navézt novou půdu a osít trávou. Půda se vyměňuje proto, aby se mezi bažanty předešlo nakažlivé chorobě a aby se zničily zárodky různých nemocí. Koncem února se bažantí zvěř ze zimních komor přemístí, a to tak, aby v každé voliéře byl jeden zdravý a chovný kmen. Několik slepic si necháme zvlášť, abychom mohli nahradit neplodné nebo náhodně uhynulé slepice. Ponecháme si v zásobě také 2-3 kohouty pro střídání a osvěžování plemene. Aby se zvýšilo oplození vajíček a tím i produkce, střídají nebo vyměňují se v jednotlivých voliérách kohouti každý pátý až šestý den. Přihlíží se k biologické vlastnosti, že se kohout stává po 10 až 14 dnech páření k slepicím vlažným. Vymění-li se, je čilejší a častěji ostruhuje (pojímá se), takže se dosáhne oplození až 92% slípek.
      Bažanti denně dostávají na 100 kusů 5 kg zrnin, zadní pšenice nebo kukuřice a 5 kg dužnin, krmnou kapustu, mrkev nebo řepu. Krmí se dvakrát denně, přičemž hlavní krmení je v 9 hodin a druhý zásyp ve 14 hodin. Poněvadž 1/3 až 1/2 stravitelných bílkovin má být živočišného původu, je po 15. únoru nutno přidávat do krmiva rozsekané a uvařené bílé maso, nejlépe z divokých králíků. Krmení a obsluhu ve voliérách obstarávají ošetřovatelé, kteří vždy stejným voláním nebo hvízdáním ohlašují krmení, na což si bažanti snadno zvyknou. Každá voliéra má mít popeliště s pískem a značná část má zůstat holá. Vpředu má každá voliéra úzká dvířka s evidenční tabulkou pro záznam snášky a střídání kohouta.
      Přenosné čili posuvné voliéry mají lehčí konstrukci s postranními držadly k přenášení. Jsou nižší, vysoké asi 1 m a strop je z drátěného pletiva. Přenosné voliéry se každých 7 dní přemisťují na louce nebo trávníku tak, aby bažanti měli pod sebou stále čistou půdu. Je-li více voliér, doporučuje se obsadit je vždy ob jednu voliéru a po čase přemístit bažanty do voliér předtím prázdných. Tím se dodržují požadavky hygieny. Ve voliérách probíhá tok a ostruhování. Tok začíná podle klimatických poměrů asi koncem února nebo začátkem března, a to u kohoutů o něco dříve než u slepic. Asi 14 dní po ostruhování začnou slepice snášet po jednom vajíčku denně nebo ob den, někdy s malým přerušením.
      Ve voliéře snášejí slípky vajíčka volně na zem nebo do připravených důlků, v nichž bývají podkladky. Snesená vajíčka se sbírají dvakrát denně, označí se číslem voliéry a datem snášky a ukládají se do proložek v tmavé a chladné místnosti, dokud se nevloží do líhně. Nejpozději do 24 hodin po snesení se vajíčka mají dát do líhně nebo pod kvočnu. Aby bažantí slepice měly dostatek vápna, přimíchává se jim do potravy nebo do vody pícní vápno nebo ze sádry uhnětou hroudy, které slepice rády oklovávají. Nikdy nesmějí chybět stále čištěné nádobky s čerstvou vodou. Často se ve voliéře vyskytnou slepice, které snesená vajíčka rozklovávají a vypíjejí. Takové slepice nutno včas zjistit a z voliér vyřadit. V našich výzkumných stanicích jsme zjistili, že mladé jednoleté slepice snášejí vajíčka nejdříve a snesly jich početně nejvíce, kdežto starší slepice snášely nepravidelně, opožděně, snášení často přerušovaly a se snáškou brzy přestaly. Každodenním sběrem vajíček a jejich včasným vložením do líhní získáváme proti snášení ve volné přírodě náskok 4-5 týdnů, což je při umělém chovu bažantů velkou předností. Hlavní podmínkou úspěšného chovu ve voliérách je klid, dobrý zdravotní stav a vysoká plodnost. Časté návštěvy cizích lidí ve voliérách, rušení při toku nebo snášení a znepokojování slepic i kohoutů je závažnou závadou a nesmí se trpět.
      Aby škodná zvěř nevnikla do voliér, je nutno dbát na systematické lapání škodné.
      Výhody umělého chovu:
a)     lze jej zařídit na malé ploše
b)     je možné dokonalé ovládání reprodukce
c)     dosahuje se vysokého procenta oplození
d)     využívá se racionalizace chovu
e)     není závislý na počasí a povětrnosti
f)     lze intenzivněji osvěžovat krev
      Nevýhody umělého chovu:
a)     vyžaduje značný náklad na stavební investice a zařízení
b)     je nebezpečí infekčních nákaz
c)     vyžaduje zvlášť školený personál
d)     vyžaduje dostatek vhodných krmiv a správné výživy
e)     bažanti nejsou dostatečně plaší
      Uvážíme-li všechny přednosti a závady jednotlivých způsobů chovu bažantů, můžeme považovat pro naše poměry za nejvhodnější způsob chov polodivoký nebo smíšený, který nejen nejlépe vyhovuje našim poměrům a požadavkům doby, ale i vymoženostem vědeckého výzkumu a problému úspěšného chovu. Při všem je zapotřebí dbát všestranné péče a moderních zásad správné výživy a hygieny, jež způsobují nejvíce starostí.
     
Lov bažantů

      Lovy na bažanty jsou výsledkem chovu, ochrany a výživy bažantů. Zásadně se konají na podkladě předem zjištěného početního stavu, věkového rozvrstvení a celkového přírůstku. Lovy na bažanty náleží k lovům nejzajímavějším, ale také k lovům, při kterých je zapotřebí velké dovednosti. Lovíme je buď odstřelem, nebo tiše odchytem jen v době jejich úplné vyspělosti, když už jsou náležitě těžcí; tedy nikdy před prvním listopadem. Odstřel bažantů nevyspělých (před prvním listopadem) je nehospodárný a nemyslivecký.
      Pro zajištění chovu a se zřetelem na plodnost bažantů v příštích letech chystáme před honem potřebné množství mladé a chovné zvěře, tedy kusy nejplodnější, nejlépe jednoleté až dvouleté, v žádoucím poměru pohlaví 1:6 až 1:8; schytanou zvěř zakomorujeme a po skončené lovecké sezoně ji vypustíme do honbiště. Tím máme zaručeno, že vypuštěná zvěř je zdravá, neporaněná broky, a proto jistě plodná. Roční odstřel je závislý na kmenovém stavu a hlavně na přírůstku, který opět závisí na povětrnostních poměrech, zejména v době vývoje bažantíků. Za zvlášť příznivých povětrnostních poměrů počítáme na jednu slepici s ročním přírůstkem 3-4 bažantů, za příznivých poměrů 1-2 bažanty, za méně příznivých poměrů 1 bažanta a za poměrů zcela nepříznivých 0-0,5 bažanta na 1 slepici.
      Podle toho, koná-li se lov za účasti jednoho nebo více střelců, rozeznáváme:
a)     lovy osamělé
b)     lovy společné neboli hony
      K osamělým lovům náleží:
a)     slídění se psem
b)     naháňka se psem
      K společným honům náleží:
a)     ploužení řadové v poli a lese
b)     naháňka
c)     ploužení spojené s naháňkou

      Osamělé lovy na bažanty
      Náleží bezpochyby k lovům, které poskytují zajímavé, ba překvapující chvilky a příjemné lovecké vzrušení, zejména tehdy, použijeme-li k lovu dobře vycvičeného ohaře. Tyto lovy nejsou v současné době dovoleny.
1. Slídění se psem
      Tohoto způsobu lovu se obvykle používá v odlehlejším místě honbiště, kde se nekoná větší společný hon, mimoto po skončených honech nebo při odstřelu nadbytečných nebo zatoulaných kohoutů, nebo jde-li o nutnou dodávku. K hledání bažantů volíme pokud možno dny suché, bezvětrné a jasné, aby bažanti po ulovení byli neporušení, a tedy vzhlední. Bažanti se obvykle zdržují v křovinách, vrbovnách, rákosinách, v létě a na podzim v kukuřici, slunečnici a jiných porostech. Nejlepší denní dobou lovu je údobí od 10 do 15 hodin. Při hledání se prohledávají zejména paseky, mýtiny nebo stráně porostlé křovím, kde dobrý ohař koná znamenité služby. V křovinách ohař pevně vystavuje k zemi přitisklé bažanty a myslivec je klidně odstřeluje. Bažanty nestřílíme „na krátko“, hned po vytáhnutí, nýbrž vyčkáváme, až přiměřeně poodtáhnou na vzdálenost asi 40-50 kroků, kdy se také v letu vyrovnávají a jistěji se odstřelují.
2. Naháňka se psem
      Koná se obvykle s ohařem zvlášť k tomu cvičeným, který slídí v pasekách nebo mýtinách a svému pánu nahání bažanty přímo na ránu. Z loveckých psů se k tomu používá buď dobrých ohařů, nebo slídičů, z nichž zvlášť dobře pracují kokršpanělé.
      Lovy společné neboli hony
      Tyto bažantí hony, jichž se zúčastňuje skupina střelců ( zpravidla 6 až 15 podle zařízení a velikosti bažantnice neboli honitby), jsou velmi zajímavé, napínavé, a proto nejoblíbenější; vyžadují ukázněnost účastníků, poslušnost a klid.
1. Ploužení řadové
      Ploužení se obvykle používá v rozsáhlých zatravněných pasekách a nahodile v nízkých kulturách a v poli, pokud tam jsou ještě poslední krytiny, jako řepa nebo brambory, prostě kde se bažanti zdržují v krytu. Při ploužení postupují lovci i honci v přímé řadě pokud možno hustě vedle sebe; honci plaší klacky zalehlou zvěř a lovci vytahující bažanty odstřelují. Ploužení v příliš dlouhých řadách je těžkopádné. Kde je malý stav bažantů, střílejí se při ploužení i zajíci. Při ploužení mohou střelci střílet dopředu i dozadu.
2. Naháňka
      Je to hlavní a nejvýznamnější druh lovu na bažanty, je vlastně jeho korunou. Naháňce zpravidla předchází vyznačení vhodných střeleckých míst jako záštit, střeleckých linek a chodníků, záseků v lečích příliš řídkých, zřízení plůtku pro zastavení bažantů a eventuální sháňky bažantů v poli, což je velmi choulostivým úkonem, a proto se musí dít co nejtišeji a jen s velmi spolehlivými honci. Sehnané („stlačené“) bažanty je třeba tiše hlídat strážným personálem. Musejí mít v leči dostatek rozmanité potravy zrnité i dužnaté, aby se zbytečně netoulali a nejméně 3 dny před honem musejí mít naprostý klid, zejména u zásypů. Na větších honech se předávají lovcům i přehledné plánky celého honu, na nichž jsou vyznačeny jednotlivé leče, jejich pořadí, směr postupu honců, místa a čísla stanovišť střelců, místa odložení zvěře, uzávěry apod.
      Vedoucí honu obeznámí před honem lovce i honce s celkovým pořadem a způsobem lovu, ohlásí obvyklé návěstí a povely loveckou trubkou, např. jedno zatroubení znamená „stát“, dvojí znamená počátek leče, trojí konec leče. Pak přidělí vedoucí střelcům čísla jejich stanovišť a rozdělí je obyčejně na dvě skupiny, aby se obstavení leče urychlilo. Oznámí také střelcům, odkud se požene, kam se nemá střílet, kde je sraz po leči a jiné pokyny. Sám zavádí jednu skupinu, druhou zavádí jeho zástupce. Zahájení i skončení honu má být doprovázeno loveckými fanfárami. Střelci se musí chovat jak při nastupování, tak na vykázaných stanovištích co nejtišeji, dorozumívají se potichu se sousedními střelci a dávají bedlivý pozor na povely a vedoucího honu. Při zvláště velkých honech bývá přidělen lovci zkušený a místa znalý průvodce.
      Důležitou podmínkou zdaru honu je spolehlivé vedení honců, zejména stálé ovládání rychlosti, jakou smí řada honců postupovat; úspěch honu záleží hlavně na vedení honců. Vedoucí honu musí podle vyvstávajících bažantů a podle čilosti střelby honce pobízet nebo, zejména před koncem leče, je často zastavovat. Hon má být pokud možno nehlučný a řízen pouze trubkou-lesnicí. Leč se má hnát potichu a honci mají klepat jen holemi o stromy a křoviska a mají pozorně sbírat střelené bažanty. Vedoucí honců, nejlépe zkušený energický hajný, má mít k ruce několik pomocníků, kteří dbají, aby se stále udržovala řada honců a vzdálenosti mezi nimi a zejména aby byly protlačovány houštiny, rákosiny a ostrůvky kopřiv. Na význačných místech se honci vyrovnávají a na alejích zvěř odkládají. Časté zastávky honců jsou důležité.
      Naháňka má směřovat z řídkých porostů k houštinám a krytinám. Leče se mají řadit k sobě a nemají se přeskakovat. Při zastupování leče musí honci zachovávat ticho, jinak se bažanti předčasně vyruší a utíkají dopředu nebo se jinak z leče vytratí; to platí zejména o starých kohoutech.. Nejprve honci ženou, zpravidla proti čelům střelců, celkem tiše a jen poklepávají. Zůstane-li víc bažantů v leči, např. při vysokém sněhu, opakuje se leč s přiměřeným hlukem. Je-li bažantnice rozlehlá, pak se ploužení obvykle střídá s naháňkou.

Hodnocení lovu, trofeje

      Zajímavé je sledovat při těchto způsobech honů (ploužení a naháňce) procento zásahů. Při ploužení, kdy bažanti vytahují obvykle pomalu a nízko, se střílí lépe než na bažanty při naháňce, kdy bažanti vytahují vysoko a prudce; tu procento zásahů rychle klesá. Tak např. při ploužení má výtečný střelec až 90 %, velmi dobrý střelec 70 %, dobrý 50 % a slabý 30 % zásahů. Při naháňce klesá procento zásahů takto: Výtečný střelec střílívá na 70 %, velmi dobrý na 50 %, dobrý na 30 % a slabý je téměř bez zásahu. Rozestup střelců nemá být při naháňce příliš malý, aby si zbytečně nepřekáželi; je asi 30-50 kroků. Obvykle se naháňky účastní 8-10 střelců, a obsadí-li se též místa na křídlech, pak i 12 střelců.
      Při velkých honech je příprava honu složitější a vyžaduje zvláštní péči a více mysliveckého personálu. Přiléhá-li leč k polím, je zapotřebí vyslat do polí spolehlivé honce-odražeče, kteří stálým pokašláváním nebo pestrými praporky na dlouhých tyčích zabraňují bažantům, aby leč opustili.
      Trofeje z bažantů ostatně jako z většiny pernaté zvěře jsou např. trofeje z peří jako jsou např. paletky. Dále dlouhá ocasní pera (hlavně u Bažanta královského). Často se bažant preparuje celý a v rozkřídlené poloze se připevňuje na zeď nebo na podstavec v poloze sedícího ptáka.
- zpět na začátek -