Úvod
Myslivost
Psí kamarád
Na toulkách
Objektivem
Ptáci-druhy
Savci-druhy
Encyklopedie
Lovečtí psi
Moderní zbraně
Historické zbraně
Památky
Kuchařka
Abeceda
Zvyky a pověry
Příroda ve verších
Vaše příspěvky
Odkazy
 
zpět

Ze "Vzpomínek na les a vodu" Luďka Ťopky

Jak mne les chytil

Na úvod se musím zmínit o tom, jak jsem se vůbec dostal mezi lesáky a myslivce. První poválečné období mělo totiž naše zemědělství i lesnictví potíže, způsobené také nedostatkem pracovních sil a nutností obhospodařit značné plochy zemědělské a lesní půdy v pohraničních krajích.
Proto v roce 1946 vyzvala tehdejší vláda studenty na dobrovolnou prázdninovou práci v zemědělství a lesnictví. Já, jako středoškolák jsem tedy odjel s větší skupinou pražské mládeže na osecké polesí v severním pohraničním okrese Duchcov. Místní lesní správa nás ubytovala v opuštěných domcích po Němcích pod zříceninou hradu Rýznburk a již druhý den jsme začali pracovat. My, kluci, na přibližování palivového dřeva a děvčata, studentky Lobkovicova gymnázia na sázení stromků.
Byla to pro nás fyzicky dost náročná práce. Znamenalo to házet buková polena ze svahu dolů k cestě, kde se dříví nakládalo na povozy a odváželo na nádraží. Při práci a několika společných večerech u táboráku nám brigáda (tak se tehdy říkalo dobrovolným veřejným pracím) rychle uběhla. Na závěr pro nás uspořádala lesní správa večeři spojenou s malou oslavou na rozloučenou a celá parta se rozjela domů.
Protože ale mezitím vyšlo usnesení vlády o povinné tříměsíční pracovní povinnosti v oblasti zemědělství a lesnictví pro ročníky s narozením v letech 1927 a 1928 a že jsem do této kategorie spadal i já, využil jsem toho a zůstal až do konce září v pracovním poměru s lesní správou. Zprvu jsem pracoval s dvěma místními lesními praktikanty v těžbě, ale později mne vedoucí polesí Ing Serjogin potřeboval při příjmu dřeva a v kanceláři. To už mi přidělili malý domek pod hradem, kde jsem bydlel sám a cítil se štastný a svobodný, jako dospělák. Ale ne dlouho.
Jednou jsem se vracel už potmě z kina z Oseku, což byly asi 2 km cesty do kopce. Napravo les, nalevo několik domů, z nichž byly jen některé obydlené. Když jsem pod hradem odbočil ke „svému“ domku, spatřil jsem náhle, že je u něho přistaven žebřík k oknu do podkroví. Protože byl dům zamčen, došlo mi, že se do něho někdo tímto způsobem vloupal. Chvíli jsem uvažoval co dělat, ale protože pro pomoc na lesovnu bych musel jít těsně při domě a zpět do města jsem se nechtěl vracet, dostal jsem klukovský nápad: přikradl jsem se k žebříku a podtrhl jej. A pak se to stalo. Způsobený hluk ještě ani nedozněl a z okna práskl výstřel a kulka mi zafičela kolem hlavy. Skočil jsem do strouhy potoka a přikrčen uháněl zpět. O 300m níže se mi podařilo vzbudit hostinského Sukupa, který zavolal do Oseku na SNB. Protože ale policajti odmítli přijet a nechali vyšetřování na druhý den, zůstal jsem do rána v hospodě, kde jsme to leknutí s hostinským zapili dobrou slivovicí (byl totiž Moravák).
Druhý den přijeli policajti se psem, ale stopy končily u potoka a tak byl pejsek se svým čichem v koncích. Dům byl prohledán, ale nezmizelo nic, než nástěnné hodiny a můj dlouhý kabát. V koutě přístěnku zela vykopaná, asi půlmetrová díra. Bůh ví, co v ní kdo hledal a našel. Esenbáci usoudili, že šlo patrně o původního majitele domku, který se pro něco vrátil. Protože se další stopy nenašly a já jsem vyvázl živ a zdráv, byl celý případ, jak by se dnes řeklo, odložen. Bohužel jsem ale přišel o samostatné bydlení, protože správce trval na tom, že musím bydlet u něho v lesovně.
Domů jsem o této příhodě raději nepsal a zůstal jsem v té přátelské rodině a krásných lesích až do konce své povinné služby. Tak jsem jen drápkem uvízl a byl chycen na celý život láskou k lesu. Co jsem pak ještě tam i jinde zažil, o tom snad zase příště. Lesu zdar!
- zpět na začátek -