Úvod
Myslivost
Psí kamarád
Na toulkách
Objektivem
Ptáci-druhy
Savci-druhy
Encyklopedie
Lovečtí psi
Moderní zbraně
Historické zbraně
Památky
Kuchařka
Abeceda
Zvyky a pověry
Příroda ve verších
Vaše příspěvky
Odkazy
 
zpět

Ze "Vzpomínek na les a vodu" Luďka Ťopky

Štědrovečerní host

Za idylických časů, kdy lidé měli větší cit jeden pro druhého a rádi se dojímali, bývaly kolem Vánoc noviny a časopisy plné povídek s dojemnými příběhy o opuštěných sirotcích hledících toužebně do oken příbytků se stromečky a prostřenými stoly a o chudých služtičkách či švadlenkách, které právě v onen svatý den potkali bohatí a soucitní továrníci či šlechtici a zvali k štědrovečerní tabuli, aby později šťastně spojili jejich osudy se svými.
Já si teď na jeden dojemný, ale zcela pravdivý příběh ze svého dětství vzpomínám a předkládám vám ho zde k probuzení i vašich ušlechtilých citů.
Hlavním hrdinou v něm není ani sirotek, ani žádné chudé děvče, ale malý promrzlý králičí kluk. Bylo to dopoledne na Štědrý den roku 1935, když jsem se pasivně zúčastnil výpravy do štamberské hájovny, kde lesní správa prodávala vánoční stromky. Sněhu bylo po kolena, ale já seděl pohodlně na sáňkách, které po lesní svážnici směřující téměř přímo k cíli naší cesty, táhl můj tatínek. Byl zednický mistr, tedy řemesla stavebního, které mělo v zimě nucené prázdniny částečně kvůli sněhu, ale hlavně proto, že mráz nepřál maltě a betonu. Proto v zimních měsících obyčejně pracoval, stejně jako i lidé příbuzných řemesel, při ledování, nebo v lese. Ten rok to byla lesní těžba V Pařezině a Na Vidrholci, dvou těžebním plánem stanovených místech. Kácelo se jednak dříví na otop, jednak stavební a tvrdé pro průmysl. Protože táta měl v rámci „naturálních požitků“ i vánoční stromek zdarma, táhl mne ty tři kilometry sněhem, aby ušetřil 10 korun, které by byla taková jedlička stála a kterou ukrást v lese nechtěl, to bylo proti jeho zásadám.
Po cestě jsem se dobře bavil, táta mi ukázal stopy jezevce, který tu přešel přes cestu, když vylezl ze svého teplého doupěte sehnat si něco na zub a zastavili jsme se u krmelce, kde jsem vysypal do korýtka pytlík na podzim nasbíraných kaštanů a žaludů. O kus dál hodovalo na padlé srně hejnko vran a dva krkavci, a na dvacet kroků před námi přetáhl jelen s dvěma laněmi, což byl pro mne úžasný zážitek – bylo to poprvé, co jsem viděl tohoto krále lesa živého a na vlastní oči, i když jen na čtyři vteřiny, než zmizel se svou malou družinou ve smrčí na druhé straně cesty.
Aby toho ještě nebylo dost, vyjel před námi z lesa na koni ředitel správy pan ing. Wolf, zastavil a srdečně s otcem chvilku porozprávěl. Když viděl, jak na jeho valacha obdivně zírám, sesedl, zvedl mne ze sáněk a posadil do sedla. „Drž se, chlapče, za hrušku, projdeme se!“ Marně jsem ale hledal nějakou hrušku, které bych se chytil, dokud mi vousatý pan Wolf neukázal, co že to je ta hruška. Ušel se mnou a s tatínkem, táhnoucím prázdné sáně, pěkný kus cesty a pak se rozloučil. Posadil mne znovu na sáňky, vsedl na toho svého komoně a odklusal opačným směrem.
My jsme konečně došli k hájovně, na jejímž dvoře dva lesní dělníci připravovali a prodávali, za dohledu pana hajného Bartoše, stromky zájemcům, což byli většinou bohatší lidé, majitelé vil a vilek ze sousedních Klánovic. Pan Bartoš nás pozval do domu, kde s ním tatínek vypil pár sklenek něčeho, co krásně vonělo jako borové jehličí (že to byla jalovcová, jsem uslyšel až později doma, kdy ji maminka, jak říkala „po čuchu“, pojmenovala) Já jsem dostal čaj s vánočkou a pytlík ořechů. Seděli jsme tam dost dlouho, ale pak se tatínek zvedl. „Je to marné, pane Bartoš, je nám u vás hezky, ale musíme jít, máma na nás čeká s obědem a já musím ještě zabít a naporcovat kapra a ustrojit tuhle s klukem stromek, aby to jeho malej brácha neviděl. Děkujem a přejem pěkné Vánoce!“
Naložili jsme stromek na sáně, já si na něj sedl jako předtím na koně a vyrazili jsme domů. Na rozdíl od cesty sem už tatínek moc nevyprávěl, spíše si pobrukoval, ale nevím co. Asi to byly nějaké koledy, které jsem neznal. Jak tak jsme tak jeli tím tichem a sněhem, který pod sáňkami tiše syčel, začínaly se mi zavírat oči, poklimbával jsem na tom smrčku a najednou ležel jako pytel ve sněhu. Usnul jsem, spadl a koukám, jak můj rodič se stromkem pochoduje dál, aniž co zpozoroval. Vzpamatoval jsem se a zaječel tak, že to proletělo lesem jako siréna. Mělo to jeden žádaný účinek, že táta se nejen lekl a vrátil se pro mne těch dvacet kroků zpátky, ale také druhý, nežádaný: uštědřil mi dva pohlavky jako poučení, že za jízdy se nespí! Když mne znova usazoval na ten dopravní prostředek, všiml jsem si, že kousek od nás leží nějaký hnědý předmět.
„Tati, támhle někdo asi ztratil beranici, koukej“, povídám, a ukazuji na tu hromádku, „podej mi ji, prosím tě. Maminka ji usuší a budu ji nosit místo tý kšiltovky!“
Táta udělal tři kroky , shýbl se a v ruce zvedá ze sněhu za uši králíka. „Žádná bernice, králík, tumáš a drž ho ať ho neztratíš! Je zmrzlej, maminka ho na Štěpána upeče, bude to změna po tý rybě.“ Aby nevypadl jako před chvílí já, zastrčil jsem ho pod kabát, zděděný po starším bratranci, takže mi byl trochu velký a bylo pod ním místa dost. Sáňky sebou trhly, jak táta zabral a tentokrát jsme už bez zastávky spěchali domů.
Když už jsme pomalu vyjížděli z lesa do vsi, cítil jsem, že se mi králík pod kabátem pohnul a dokonce mne škrábl drápkem pod košilí do břicha. „Tatííí“, volám zoufale, „von vobživnul a škrábe!“
„Prosím tě, vždyť byl na kost zmrzlej, jak by mohl vobživnout!“,zastavuje táta a sáhne mi pod kabát. V tu ránu ale uskočí s prstem v puse. „Kruci, von mě, mrcha, kous´! Vstaň, já ho praštím za uši, aby dal pokoj!“
„Nééé, tati, nééé, já si ho nechám, von bude bydlet s náma, když jsme ho zachránili!“
„Prosím tě, kde by s námi bydlel? S tebou v posteli? Hloupost, ukaž, já ho bacím a zbaštíme ho!“ povídá táta, ale už ne tak kategoricky. Když jsem ale pořád tak žadonil, vzdal to. „Dobrá, dáme mu domov, jenže ne v bytě. Dostane jeden kotec v králíkárně, ale starat se o něj budeš ty!“
Spadl mi kámen ze srdce, přitiskl jsem toho zmrzlíka pod kabátem více k tělu, sáně se rozjely a za pět minut už jsme vjížděli na náš dvorek. Seskočil jsem ještě za jízdy a běžel do kůlny, kde měli naši králíci zimní obydlí. Vstrčil jsem ušáčka do jednoho kotce, vyrobil mu tam pelíšek ze slámy a sena, naplnil krmítko ovsem z plechovky na polici a nalil vodu. Zachráněnec seděl, ani se nehnul a celý se třásl. Chvíli jsem ho ještě pozoroval, než jsem byl nekompromisně odvolán ke strojení stromku.
Když se mi později, těsně před večeří podařilo odběhnout na chviličku do kůlny na vizitu, náš vánoční host už si pochutnával na ovesné lahůdce. Tiše jsem za sebou zavřel dveře a v duchu mu popřál radostné a šťastné Vánoce.
Že to není moc dojemný příběh? No, pro vás asi ne, ale já jsem ten večer usínal ve svém pelíšku se slzičkou nad šťastným osudem malého králičího kluka. Na jaře příštího roku jsme ho vypustili přibližně na místě, kde jsme ho v zimě našli. Chvíli postál, ukousl z lístku pampelišky a odhopkal po nízký hustý smrček, kdy jsem ho viděl naposled. Bylo to podruhé, kdy jsem měl v očích zamlženo a prosil v duchu myslivce, který ho snad jednou potká: „Prosím nestřílejte na něj, je to můj vánoční host!“
- zpět na začátek -