Úvod
Myslivost
Psí kamarád
Na toulkách
Objektivem
Ptáci-druhy
Savci-druhy
Encyklopedie
Lovečtí psi
Moderní zbraně
Historické zbraně
Památky
Kuchařka
Abeceda
Zvyky a pověry
Příroda ve verších
Vaše příspěvky
Odkazy
 
zpět

Ze "Vzpomínek na les a vodu" Luďka Ťopky

Drazí pstruzi

Nahoře nad Rýznburkem, na náhorní plosině kopce Stropníku, se nacházelo několik rybníčků, kterým Němci říkali „Schwimmteiche“, ale o žádné plovárny se nejednalo. Chovali v nich pstruhy, jenže v té době už v nich nebyla ani ploutev. Jednoho podzimního dne jsem však při šoulačce poblíž vesnice Dlouhá Louka objevil jeden rybníček, který se nezdál být prázdný.
Jako kluk jsem rád rybařil v Rokytce pod Kolodějským zámkem (kdysi dočasným sídlem prezidenta Masaryka, později víkendovým „abštajgem“ prezidenta Gottwalda a nyní vládním objektem). Úlovkem však bylo nejvýše pár hrouzků nebo malá plotička, a tak mne popadla vášeň a touha dostat nějakého krasavce pstruha. Prut, vlasec, splávek a pár háčků se v lesovně našlo a tak jsem se hned následující neděli vydal na lov.
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým rákosím a keři bezinky a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap. Sotva jsem nahodil, už jsem zapřáhl pstruha, a jakého, dobrých 40 cm. Nu, nachytal jsem jich ještě pět, i když už ne tak velkých, ale tu mne posedla vášeň a hamižnost. Chtěl jsem jich víc, abych přinesl také něco do myslivny.
Jenže v tom zasáhl asi sv. Petr, protože když jsem táhl dalšího, uklouzla mi na mokrém dřevě noha a v okamžiku jsem byl po pás ve vodě a bahně. Dalo mi to dost práce vyškrábat se ven, ale hlavně jsem byl promočený a prochladlý a navíc se začalo stmívat. Věděl jsem, že domů bych v takovém stavu potmě nedošel a tak jsem se pustil do hájovny Ve Vlčinách, která byla blíž a kde sloužil hodný a milý hajný Karel Schwarzbeck. Dopotácel jsem se tam po dobré hodině a s úlevou a s úlovkem v ruce zaklepal a vstoupil s pozdravem a pyšným: „Hele, co vám nesu!“ Ale v tom by se na mě krve nedořezal: za stolem seděl ředitel lesní správy z Košťan, Ing. Žaba. Nejen, že mne neznal, ale spatřil pytel se pstruhy a tak vyskočil od stolu: „Kdo k sakru jsi, kdes upytlačil ty ryby? Proboha, já se neodvažuji chytit v době hájení ani ploutev a takovejhle facír nám je tu krade!“
No, trvalo to chvíli, než to hajný Karel panu řediteli vysvětlil. To už jsem ale seděl vysvlečen z mokrých svršků, ve vypůjčené košili a ve flanelové sukni paní hajné, protože žádné rezervní kalhoty pro mne neměli.
A co nakonec? Od pana ředitele se mi dostalo důkladného poučení o hájení a od paní hajné horkého čaje a pečeného pstruha s bramborem. Dobrou večeři jsme všichni společně zapili a hodinku nato jsem již chrupal v peřinách v podkroví. Druhý den ráno jsem se s panem ředitelem svezl do Oseka a po svých a už bez udice a pstruhů šlapal pěkně do vrchu na Rýznburk, kam jsem dorazil právě k obědu (byly ruské blíny). Od té doby vím, kdy jsou hájeni pstruzi a jak chutnají blíny.
Lesu zdar!
- zpět na začátek -