Úvod
Myslivost
Psí kamarád
Na toulkách
Objektivem
Ptáci-druhy
Savci-druhy
Encyklopedie
Lovečtí psi
Moderní zbraně
Historické zbraně
Památky
Kuchařka
Abeceda
Zvyky a pověry
Příroda ve verších
Vaše příspěvky
Odkazy
 
zpět

Ze "Vzpomínek na les a vodu" Luďka Ťopky

Přepadení u švimtajchu.

Bylo pěkné srpnové ráno roku 1947 a na dvoře rýznburské myslivny v Krušných Horách rozděloval nadlesní Ing. Serjogin služby lesnímu personálu. Sešli se tam všichni tři hajní, oba praktikanti a pět dělníků, z toho tři Němci. Já, jako prázdninový dobrovolník-brigádník, jsem u toho asistoval jako šéfův pomocník a tlumočník.
Když bylo po obřadu, povídá nadlesní: „Luďku, pro tebe mám zodpovědný úkol. Půjdeš na Smrčiny se mzdou pro Němce. Pracuje tam starý Schwabe se svým vnukem a tři ženské. Rozdělíš jim peníze proti podpisu a zpátky to vezmeš kolem Hricákovy hájenky a přineseš čerstvý tvaroh. Hajná ho přichystá na desátou, takže v poledne už můžeš být u oběda.“
Převzal jsem v kanceláři obálky s penězi, přes rameno přehodil chlebník, řemen staré flobertky a vyrazil bukovinou do vrchu směrem na Smrčiny. Cesta přes vrch Stropník byla strmá, slunce již hezky připalovalo a tak jsem se pěkně zapotil.
Když jsem konečně stanul na náhorní plošině, usedl jsem na balvan pod smrkem, starým vysokým solitérem na rozsáhlé pasece, abych se po tom výstupu trochu vydýchal. Jak jsem tam tak seděl, vzpomněl jsem si, že vlastně nedaleko jsou tři malá jezírka. Po Němcích jim zůstal název švimtajchy (Schwimmteiche), ačkoliv nešlo o žádné plovárny. Byli v nich kdysi chováni pstruzi.
Vstal jsem a za pár minut jsem již zcela nahý seděl v jednom z nich. Seděl proto, že na plavání velikost vodní plochy byla příliš malá, sotva tak sedm, osm metrů v průměru. Ách, jaká to byla pohoda - chladivá voda, sluníčko na vymetené obloze, vůně lesa a zpěv ptáčků! Užíval jsem si toho s rozkoší, když náhle slyším blížící se hlasy a smích. Stezkou z blízké tyčkoviny vyšly tři ženské, jedna z nich hajná. Sázely na Fichtenshüglu mladé smrčky a vracely se domů. Spatřily mne a překvapeně ztichly, ale když mne poznaly, a viděly v jaké jsem situaci, nahý v průzračné vodě, sebraly hromádku mých svršků a zmizely se smíchem pěšinkou v nízkém smrčí. Na místě zůstaly jen moje boty a ta flintička.
Vše se sběhlo tak rychle, že jsem si důsledky uvědomil až po chvíli: jsem nahý, bez kalhot, bez košile a hlavně bez obálek s penězi. Nevěděl jsem, co si počnu. Začalo mi být chladno, vylezl jsem z vody a chtěl se na slunci ohřát a oschnout než vymyslím, co dělat. Ještě na mě ale nestačila uschnout ani první kapka, když z lesa vyběhly s hurónským smíchem ty tři grácie, hodily po mě kalhoty a s patřičnými poznámkami sledovaly, jak se otočen zády k nim, zuřivě a pracně oblékám. Když se mi to konečně povedlo, nechaly moje trenýrky, košili a chlebník na místě a pak je, pořád se ještě hihňající, nadobro pohltilo přítmí smrkového houští.
Rudý od sluníčka i vzteku jsem se dooblékl, došel do Smrčin, vyplatil dělníky a pustil se domů. Přes hájovnu jsem to ale „nevzal“ a na lesovnu došel bez tvarohu. Byl bych se před hajnou studem propadl (tehdy se mladí v devatenácti ještě styděli).
K její cti musím však říci, že se o tom přepadení u švimtajchu nikomu nezmínila, a neučinily tak ani ty dvě její spolupachatelky.
Lesu zdar.
- zpět na začátek -