Úvod
Myslivost
Psí kamarád
Na toulkách
Objektivem
Ptáci-druhy
Savci-druhy
Encyklopedie
Lovečtí psi
Moderní zbraně
Historické zbraně
Památky
Kuchařka
Abeceda
Zvyky a pověry
Příroda ve verších
Vaše příspěvky
Odkazy
 
zpět

Ze "Vzpomínek na les a vodu" Luďka Ťopky

Na Rýznburku po 21 letech.

Když jsem si na jaře roku 1968 koupil první auto, Škoda 1000 MB, vzal jsem v červenci manželku a našeho syna a rozjel se na sever do Oseka a na Rýznburk, za oživením vzpomínek na své poválečné prázdniny v tomto kouzelném koutě naší vlasti.
První zastavení bylo na Rýznburku hned na kraji vsi u Urbanů. Byla to smíšená, česko-německá rodina se dvěma syny, kteří v době mé služby u lesní správy pracovali jako lesní dělníci. Staří už byli oba mrtví a s nimi i jeden z obou bratrů. Poseděl jsem s ním, pár novinek mi řekl, ale byl již značně nemocný, takže jsme spolu dlouho nepobyli a záhy jsme se spolu smutně rozloučili.
Druhým a největším zdrojem zpráv byla paní Vohralíková, manželka jednoho ze tří tehdejších hajných, který však už byl také mnoho let po smrti. Tady jsem se dověděl nejvíc.
„Můj“ domek, kde po mě tenkrát někdo střílel, už nestál. Kdosi jej koupil, zboural a na jeho místě postavil novou vilku. Sukupova hospoda byla dávno zrušena a novou neotevřeli, oba praktikanti, Vašek Kubíček a Pepík Šebesta, dávno zmizeli někde ve světě, hajný Hricák byl přeložen někam na Slovensko a hodný a veselý Karel Sch., hajný Ve Vlčinách, skončil tragicky. Z rodinných důvodů spáchal prý před lety sebevraždu.
Z rodiny Křížovy, u které jsem byl čtrnáct dní o prázdninách v roce 1956 ubytován, žil už jen nemocný manžel. Stále ještě v duchu slyším jeho paní, Němku, která mi tehdy léčila následky večírku uspořádaného lesní správou na rozloučení s naší studentskou skupinou odvarem z pelyňku: „Uvažim ty topry tché z belungy. To ty bude helfovat!“
Nejhorší zpráva ale byla o nadlesním Ing. Serjoginovi, který sloužil na rýznburském polesí jako správce. Ještě v říjnu roku 1947, krátce po mém odjezdu domů ho prý zatkli sovětští vojáci a navždy zmizel. Jeho rodina byla vystěhována kamsi do Mostu a podle nezaručených zpráv se jí nakonec podařilo emigrovat s oběma dětmi do Kanady. Starý Schwabe se svým vnukem a ostatních pár německých dělníků byli odsunuti, prý do NDR. Z místních lidí nechce nikdo v lese pracovat, takže lesní správa najímá dělníky z Slovenska.
Pln těchto neveselých dojmů jsem objel Rýznburk, místo svých krásných vzpomínek, po silnici na Dlouhou Louku směrem na Fláje. Zastavili jsme při cestě u rybníčka, kde jsem tehdy nachytal ty nádherné pstruhy a zaplatil to ledovou koupelí a málem i zápalem plic, nebýt právě hájenky Ve Vlčinách, jak jsem to popsal ve vzpomínce „Drazí pstruzi“.
Začalo se stmívat, tak jsme se utábořili na mírném svahu u lesa, povečeřeli a zůstali ještě dlouho sedět pod hvězdami ve společnosti poletujících netopýrů. Pod námi se leskla hladina již značně zanedbaného a zarostlého rybníčka s těmi osudnými, dnes již mechem porostlými kuláči, stále ještě tvrdošíjně držícími prohnilý a polorozpadlý čap.
Druhý den jsme časně ráno sbalili stan, nasedli do našeho zeleného „embéčka“, opustili ten nádherný romantický kraj a štastně dojeli domů.
Když jsem pak večer ulehl a před očima mi běžel celý ten film zážitků a vzpomínek, napadlo mne, že by bývalo asi lépe se tam nevracet. Všechno mi to ty neblahé zvěsti nějak pokazily.
Teď, kdy už je mi bezmála osmdesát, však vím, že takový je život. Že všechno plyne ke konci a opět novému zrodu, že je to třeba brát a respektovat jako dílo moudré přírody. Jsem vděčný životu za všechno hezké i trpké, co mi dal a přeji vám, abyste k tomuto poznání došli i vy.
Lesu zdar.
- zpět na začátek -