Úvod
Myslivost
Psí kamarád
Na toulkách
Objektivem
Ptáci-druhy
Savci-druhy
Encyklopedie
Lovečtí psi
Moderní zbraně
Historické zbraně
Památky
Kuchařka
Abeceda
Zvyky a pověry
Příroda ve verších
Vaše příspěvky
Odkazy
 
zpět

Ze "Vzpomínek na les a vodu" Luďka Ťopky

Pruhovaný uprchlík.

Nebojte se, není to příběh o žádném vězni z Kartouz ani plzeňských Borů, ale jen o malém nezbedovi v černožlutém pyžámku. Potkal jsem ho jednou znenadání u ......, ale ne, povím to raději od začátku.
Byl počátek května roku 2002 a my jsme přijeli zase na půlroční pobyt do své chaloupky v Chodovské Huti u Mariánských Lázní. Jak mám tento kouzelný kraj a jeho nádherné lesy rád, z toho jsem se vám už vyznal, ale tentokrát jsem se sem mimořádně těšil. Měl jsem za sebou několik měsíců náročného překladu dokumentů EU a odpočinek jsem již opravdu potřeboval. Sotva jsme se zabydleli, pozdravili se všemi sousedy a dovezli z města potřebné zásoby, nevydržel jsem a vypadl do lesa.
Bylo to časně ráno, sluníčko ještě nevystrčilo svou zlatou hřívu a já už stoupal cestou kolem Beranovic rybníčku a domu vzhůru přes Mlýnský vrch do jednoho ze svých milovaných lesních koutů. Nahoře jsem na chvíli usedl na pařez u seníku s krmelcem, kde jsem loni potkal toho chlapáckého osmeráka, a když jsem se trochu vydýchal, šlapal jsem dál, k oboře, kterou tam zřídila společnost Interlov k chovu spárkaté zvěře.
Došel jsem k cestě vedoucí podle jejího plotu a dal se po ní doleva s nadějí, že se mi podaří potkat nahoře skupinku jelení, kterou jsem tam loni často vídal. Posadil jsem se na hromadu smrkové kulatiny připravil triedr a čekal. Chladným a voňavým vzduchem, plným ptačího koncertu a lehkým oparem visícím nízko nad vřesovitou holinou pronikl náhle slabý pisklavý zvuk. Pohlédnu doleva a vidím, že vysoká tráva u plotu se pohybuje. Něco tam je. První mne napadá ježek, kuna nebo dokonce kočka! Dalekohled mi nepomůže – tráva je příliš vysoká.
Pomalu odložím ruksak a dalekohled na klády, opatrně se zvednu, obejdu skládku dříví a plížím se k plotu. Najednou se tráva rozhrne a na cestě stojí malý černožlutý markazínek, tak dva týdny starý. Spatřil mne a utíkal podél plotu dolů po cestě. Došlo mi, že bachyně nemůže být vně obory a že ten malý bez mámy uhyne, nebo padne za oběť nějakému predátorovi. Rozběhl jsem se za ním a až po dobrých stopadesáti metrech jsem se mi ho podařilo chytit. Uvízl ve vidlici keře černého bezu, vyrůstajícího zpod plotu a zoufale se snažil uvolnit. Vysvobodil jsem ho a udělal jsem to, co dělají zoologové v Africe při odchytu živé zvěře: zakryl jsem mu světla kapesníkem. Zvířátko se trochu zklidnilo a já začal uvažovat, co s ním.
Nechat je v lese samotné nespadá v úvahu a bachyně, k níž patří, musí být již bůhvíjak daleko. Nezbývá, než je donést domů a požádat Milana D. aby mu poskytl ve své obůrce dočasný domov. Sedím v rosou mokré trávě a přemýšlím, jak je ponesu. Pořád sebou trochu mrská a mele a tak je tisknu v náručí a tichounce na ně mluvím. V tom si ale vzpomenu na své věci na kládách a na ruksak. Hrome, to znamená návrat a ztrátu času. Zvednu se a sotva udělám pár kroků, začne ten mrňous najednou kvičet, jako když ho na nože bere. Rychle se podívám jestli ho nějak špatně nedržím, ale všechno je v pořádku, nesu ho jak nemluvně, jen peřinka mu chybí. Na chvilku zmlkne, ale po chvíli znovu a znovu. To už mne znervózňuje a tak ho hladím a nepřestávám ho tiše konejšit, když tu koutem oka zahlédnu za plotem pohyb a slyším dusot. Otočím se a nevěřím svým očím. Pět, šest kroků od plotu stojí prase a hledí přímo na mne. Dvě, tři sekundy tak na sebe civíme, když se za ním najednou vyrojí pět pruhovaných selátek. Bože, to není možné, je to bachyně a stojí a čeká. To neodpovídá žádným pravidlům. Ona si pro svého ztracence přišla a nebojí se mne a ani neútočí. Neuvěřitelné!
Malý mi v rukou stále pokvikává a já horečně přemýšlím, jak ho dostat přes dvaapůlmetrový plot. Vysoká betonová podezdívka, betonové sloupky a mezi nimi vodorovná tyčkovina. Nikde žádná mezera ani otvor. Jak a kudy se, k čertu, dostal ven? Přehození přes plot je pro něho nebezpečné a přelézt s ním plot je zase nebezpečné pro mne. Zoufale přemýšlím, když si všimnu, že bachyně poodběhla dál. Stále je sice ještě obrácena ke mně, ale bojím se, že to vzdá a odběhne. Náhle se rozhodnu. Poklekám, stisknu selátko mezi koleny a rychle odepínám pásek z kalhot (naštěstí mám ještě šle). Provléknu řemen sponou, navléknu mu tu smyčku přes hlavu za přední běhy a už lezu na plot. Na druhé straně sestupuji opatrně dolů až na délku řemenu, ale nemohu viselce, který stále naříká, uvolnit. Lezu tedy níž a ještě níž až najednou stojím na zemi. Ohlédnu se po bachyni, ale ta nás oba bez hnutí sleduje. Bleskem uvolním smyčku, vytáhnu řemen a za pět sekund jsem na druhé straně. Selátko už zase jen pokvikává ale k mámě neběží. Že by ji nevidělo ani necítilo? Odstupuji pomalu pozpátku od plotu, pět kroků, dalších pět, sedám do dřepu a čekám, co se stane. Přijme ho máma zpět? Dotýkal jsem se ho přece dost dlouho, aby načichl nežádoucí člověčinou.
Dřepím tak už dobře minutu, začíná mne to už bolet a právě když se chystám vstát, oba se pohnou. Stará pomalu a funíc krok co krok a malý poklusem se zdviženým pírkem přímo k ní. Teď nastal ten rozhodující okamžik. Přijme ho či odmítne? Očichala ho důkladně ze všech stran a pak ho mírným rýpnutím postrčila ke svému stádečku. Naposledy se ohlédla a já skoro čekal, že po tolika neuvěřitelných věcech, které ta prasečí máma udělala, učiní ještě jednu a zavolá: „Děkuju ti, dobrý člověče!“ Ale, neřekla nic a zmizela i s celou svou rodinkou v blízkého smrčí.
S úlevou jsem vstal, sebral na kládách své věci a pokračoval za svým cílem – pozdravit své jelení krasavce. Bohužel, nepotkal jsem žádného. Snad jsem přišel pozdě, snad tam už nechodí, nevím. Rozhodně mne to ale nemrzelo. Ten malý pruhovaný uprchlík mi za to stál.

Lesu zdar!
- zpět na začátek -