Úvod
Myslivost
Psí kamarád
Na toulkách
Objektivem
Ptáci-druhy
Savci-druhy
Encyklopedie
Lovečtí psi
Moderní zbraně
Historické zbraně
Památky
Kuchařka
Abeceda
Zvyky a pověry
Příroda ve verších
Vaše příspěvky
Odkazy
 
zpět

Ze "Vzpomínek na les a vodu" Luďka Ťopky

Moje první rána

To není, prosím, plurál, tedy žádná jitra po mém narození, ani nějaké krvavé zranění jak by se mohlo zdát (ačkoliv jsem nicméně při tom mohl přijít o nějaký zub) ale moje první seznámení s brokovnicí. Ale dovolte mi předem krátký úvod.
Ačkoliv jsem spatřil světlo světa v minulém století v tehdejším brandýském okrese, cítím se být Jihočechem. Maminka narozená v Chabrovicích u Tábora a tatínkův prapraděd od Třeboně, mi snad dávají právo považovat tamější krásný kraj za jakýsi svůj pradomov. Ostatně ještě dnes tam žije mnoho Topků, ve Veselí nad Lužnicí, v Horusicích a jinde (jak naše kostelecká větev přišla k háčku nad T to Bůh suď). Jisté je, že jedna z mých tet zůstala svému kraji věrná a žila se svým manželem, hajným, v Novém Etyngu, (dnešní Nové Včelnici) u Jindřichova Hradce. Jezdívali jsme k nim občas s rodiči a bratrem vždy na několik dní. Tam byl pro nás, kluky, ráj. V obůrce u školy bylo pár kusů srnčí, strýc měl dva hodné hafany, na dvoře plno drůbeže, v chlívku koza a čuník, v „kvelbu“ almárka s kompoty, medem, smetanou, sušenými švestkami, ořechy a jinými laskominami, jejichž báječnou vůni si dodnes umím v duchu vybavit. To hlavní však pro mne znamenaly stěny s parůžky, parohy, vycpanou kunou a sojkou a perkusní předovka visící na levé straně starého krbu a lankasterka na pravé. Ty mne nejvíce lákaly.
Při jedné z takových návštěv, bylo mi tehdy asi dvanáct, jsem se odvážil poprosit strýčka, aby mi dovolil prohlédnout si je z blízka. Bylo mi vyhověno a já se poprvé dotkl chladné a překvapivě těžké předovky a trochu lehčí brokovnice. Strýček mi ukázal jak se nabíjí, jak míří a vystřelí. Všechno, samozřejmě „nasucho“. Nemohl jsem se od těch flint (strýček jim nikdy neříkal pušky) dlouho odtrhnout, ale když už zase visely na svých místech, chodil jsem se na ně alespoň toužebně dívat.
Jednou, bylo to den před naším odjezdem domů, mi ráno strýček nabídl, abych s ním šel do sousední vsi na pilu, kde měl nějaké úřední řízení. Nadšeně jsem to přijal a s dovolením rodičů jsme všichni tři, strýček Petr s lankasterkou na rameni, jezevčík Ben a já, vykročili k lesu. Cesta to byla skoro hodinová, nádherným borovým a smíšeným lesem, kolem dvou rybníků s kačenami, lyskami a dokonce dvěma volavkami. Po cestě jsem se pásl na sladkých malinách a ostružinách a dokonce nalezl čtyři krásné hřiby kováře, které jsem v našem újezdském lese nikdy nepoznal.
Na pilu jsme došli v půl desáté a když její majitel, pan Lustig slyšel, že jsem takové zařízení ještě nikdy neviděl, svěřil mne svému patnáctiletému synovi, aby mi celý provoz ukázal. Žasl jsem, jak chlapi nakládají dříví na kolejové vozíky a vozí je ke katru, který ty tlusté kmeny nenasytně požírá, jak tlustá roura nasává piliny a třísky a chrlí je na hromadu venku, jak jsou nařezaná prkna, trámy a hranoly a skládány do úhledných hrání a prokládány laťkami, aby řádně proschly. A přitom všude kolem ta nádherná vůně dřeva!
Exkurze skončila, dostal jsem na cestu napít malinovky, strýc skleničku jalovcové, Ben kus nějaké uzenky a namířili jsme domů. Sluníčko už značně hřálo a tak jsem se těšil, jak vklouzneme pod velebnou a chladnou klenbu lesa. Asi půl hodině, když jsme došli na takovou křižovatku dvou hospodárnic, posadil se strýc na dubový pařez, utřel si šátkem zpocené čelo a podíval se na mne:
„Ludku, nebál by ses vystřelit si z flinty?“
Zatrnulo mi slastně v útrobách při takové představě a tak jistě uznáte, že jsem na to nemohl říci nic jiného, než „Vůbec ne, já už jsem střílel, strejdo, mockrát a umím to dobře. Na pouti vždycky donesu ze střelnice několik růžiček!“
„No, tohle se trochu jiná flinta, ale neboj, zvládneš to!“
Vzal jsem zbraň do ruky, zalícil tak, jak jsem to uměl nejlíp, zamířil na dub za cestou a stiskl spoušť. Žádný výstřel se nekonal, pochopitelně nebyla nabitá.
„No, tohle by ti šlo, ale budeš muset víc přitlačit pažbu do ramene, tvář k lícnici a teprve pak vystřelit. Podívej, takhle!“ předvedl mi strýc.
Nechal mne to ještě dvakrát zkusit, pak jednu hlaveň nabil a flintu mi podal.
„Tumáš, zamiř támhle na ten pešunk (byla to hráz rybníka) a nezapomeň co jsem ti řek´!
Postavím se, rozkročen a trochu zakloněn (abych vyrovnal váhu zbraně), stisknu zuby a natáhnu kohoutek. Vteřinu na nadechnutí, zalícím, zamířím a stisknu. Hromová rána a já na lopatkách vidím nad sebou zelené listoví dubu a strýce, jak mne bere z ruky flintu. Pomohl mi na nohy, ale sotva stojím a držím se za tvář. Hrozně mě bolí.
“Je to dobrý,“ ohmatává mi strejda starostlivě tvář „stoličky máš všechny.“
Posadil mne na pařez a odešel ke strouze pod stavidlem rybníka. Vrátil se s mokrým kapesníkem a vložil do ruky: „Tumáš, když neumíš dbát na dobrý rady a drž si to na ksichtě až domů, snad ti to splaskne.“
Držel jsem, ale nesplasklo. Naopak, oteklo víc a zčervenalo. A co následovalo doma, to si pamatuji dodnes. To co musel vyslechnout od tetičky strejda, ten „starej potrhlej blázen, který nemá rozum a zmrzačil by dítě“, i co můj táta od maminky za to, že dovolil abych šel se strejdou takovou dálku (zapomínajíc, že s tím také souhlasila). Druhý den se bolest v rameni „rozležela“ a já první polibek brokovnice zaplatil neschopností při tělocviku, a kosmetickou vadou v podobě hematomu, který zmizel teprve po dvou týdnech. Nu,hlavně že to neodnesl žádný ze zubů. Nebyly už mléčné.

Lesu zdar.
- zpět na začátek -